Je libo salámeček?

Burkini ano či ne? A proč vlastně vyvolávají tolik emocí? Co nám na nich tak moc vadí? Potlačujeme jejich odmítáním práva muslimek se zahalovat?

Už nějaký ten den hýbe veřejností přítomnost žen v burkinách, které byly vyfocené v aquaparku v Čestlicích. Ponechme stranou, zda šlo skutečně o burkini nebo o běžný oděv, a zastavme se u tohoto tématu jako takového. Proč vyvolává takové vášně? Odpověď je jednoduchá: "Protože islám!"

Nezpochybňuji právo soukromého subjektu si určit pravidla tak, jak uzná za vhodné. Oficiální vyjádření se nám líbit může a nemusí. A jako má podnikatel právo postavit se k tomu, jak uzná za vhodné, mají stejné právo zákazníci přestat nebo nepřestat využívat jeho služeb. Ale proč vlastně burkini tolik vadí? Objevují se argumenty hygieny a mají své opodstatnění. Sprchování nahého těla společně s ostatními ženami před vstupem do bazénu je pro muslimské návštěvnice, zdá se, zřejmě problém. Nenalhávejme si ale, že tento důvod je tím, který je hlavní. Jde povětšinou o "použitelný argument", za který nebude kritik onálepkován xeno- nebo islamofobem, jakkoliv má svoji váhu a důležitost. Argumentem číslo dva je dvojí metr. Mnozí muži nesmějí využívat takový druh služby v bermudových plavkách, ať už je důvodem přemíra vynášené vody nebo neschopnost personálu odlišit plavky od běžného oděvu, tytéž argumenty totiž lze uplatnit i na burkini. Třetím, a podle mého názoru většinovým, důvodem je to, co burkini symbolizují - islám.

Nevěřím, že by emoce, které jsou stále patrné, byly namířeny proti oněm konkrétním ženám. Jsou namířeny proti tomu, co představují. A představují toho opravdu mnoho. Ukazují totiž postavení oněch žen. Žen, které se musely přizpůsobit ideologii, ve které se narodily (svobodně si ji vybraly pouze konvertitky). Žen, které jsou podřízenou bytostí svých mužů. Žen, které jsou celý život vychovávány k tomu, že jejich tělo je hříchem a nesmí se ukazovat. Představují ideologii, která je spojována nejen s podřízením žen, ale také s nenávistí k nevěřícím či jinověrcům, s násilím, které ve snaze dobýt svět pro Alláha často přináší a jeho podobu vidíme nejen v arabských zemích, ale stále častěji i v zemích evropských. Připomínají nám, jak za pomoci falešného pseudohumanismu postupujeme své země cizím kulturám. Je libo salámeček? Protože tak jako Evropa činíme, krájíme kolečko po kolečku a salám všeho evropského se začíná před očima ztrácet. Sundáváme křesťanské kříže, měníme pracovní dny, přizpůsobujeme se ramadánu, upravujeme jídelníčky ve školách, v mnoha školách zmizelo učivo, které připomíná holokaust, necháváme operovat muslimky v nehygienických hidžábech a chirurgy, kteří se v průběhu operace modlí, připouštíme paralelní právní prostředí a tak by se dalo ještě chvíli pokračovat...

V Čechách ještě není tak zle, máme však jedinečnou příležitost vidět, jak neúctou k vlastní historii, národu, kultuře a předkům toto vše přenechávají islámu země jiné. Ale i u nás už nějaké to kolečko odkrojené bylo. Výjimka ze zákona, která umožňuje v ČR provádět halal porážky, ne tak dávný projekt "Muslimové očima českých školáků", besedy na školách, ve kterých přednášející obhajovatel islámu nemívá svého názorového protivníka, média, která nás neustále krmí tím, že: "Islám nemá nic společného s islámem". Do tohoto výčtu bezpochyby zapadá i nálepkování kritiků. Protože se nehodí říkat, že: "Císař je nahý". A burkini, tolik diskutované a veřejností odmítané burkini, jsou především kolečkem onoho salámu, které už odříznout nechceme. Víme, že budou následovat další.

Nemůžu opomenout argument obhájců burkin o právu žen se zahalovat. Mohli bychom o tom mluvit, kdyby šlo skutečně o právo. Jenže ono nejde o právo, jde o povinnost. A tolerancí k tomuto symbolu podřadného postavení žen pliveme do tváře všem statečným ženám, které ve svých zemích riskují životy tím, že proti této povinnosti bojují.